Hrad Loket

Trochu historie o hradu Loket

Řeka Ohře protékající severozápadními Čechami vytváří na svém toku od pramene v Německu po ústí do Labe v Litoměřicích řadu půvabných meandrů, z nichž ten nejkrásnější obtáčí někdejší královské město Loket. Tvar zákrutu řeky, jenž v pohledu z ptačí perspektivy připomíná v lokti ohnutou lidskou paži, dal jméno důstojnému hradu, jenž se od středověku vypíná v dominantní poloze nad malebným seskupením červených střech.

Má za sebou bohatou historii, vždyť býval důležitým článkem obranného systému Koruny české, sehrál důležitou roli při mnoha politických jednáních i bojích, a stal se i hrůzným vězením, jehož atmosféru můžete ochutnat při návštěvě temných kobek. Těšit se ale můžete také na veselejší prohlídku nadzemních hradních interiérů a rovněž zajímavých sbírek, které mimo jiné vystavují i „loketské železo“, nejstarší uchovaný meteorit u nás.

Loket patří k nejstarším kamenným hradům v českých zemích. Archeologické průzkumy naznačují, že byl založen v druhé polovině 12. století, a to buď českým knížetem a pozdějším králem Vladislavem, nebo ministeriály císaře Fridricha I. Barbarosy, na což poukazují pozůstatky štaufské architektury. Slovanský původ hradu zase dokládá rotunda pocházející z konce 12. století s vnitřním průměrem 3,6 m, která původně stávala samostatně a dnes je ukryta v tělese točitého schodiště.

Tak či onak, areál tehdy tvořily dvě věže, kostel a budova, na jejímž místě stojí dnešní Markrabský dům, a na přelomu 12. a 13. století vzniklo ještě hrazené podhradí, později povýšené na královské město.

Původním posláním hradu byla ochrana obchodní stezky vedoucí z Prahy přes Cheb do Plavna a Erfurtu, a když byla tato oblast opět připojena k českému království, stal se důležitou pohraniční pevností. O jeho významu svědčí tradované pořekadlo, že „kdo drží Loket, ten drží klíč ke království českému“. Od poloviny 13. do počátku 15. století byl hrad postupně rozšiřován a románská stavba se postupně měnila na gotickou pevnost.

Z roku 1234 se zachovala první zmínka o loketském purkrabím. Často zde pobývali příslušníci královského rodu, a za sporů mezi šlechtou a králem Janem Lucemburským se sem uchýlila i královna Eliška Přemyslovna s dětmi. Jejich tříletého syna, kralevice Karla a pozdějšího císaře Karla IV., Jan Lucemburský několik měsíců držel ve zdejším sklepním vězení, aby nemohl být místo něj dosazen odbojnou šlechtou na trůn. „Otec vlasti“ však kvůli tomu v dospělosti na Loket nezanevřel a ve svém zákoníku Majestas Carolina ho jmenoval mezi hrady, které měly zůstat ve stálém držení koruny a nesměly být nikdy dány do zástavy.

---

Za vlády Václava IV. probíhala na hradě rozsáhlá přestavba a za husitských válek jeho hradby dvakrát odolaly obléhání kališníků. Roku 1434 pak král Zikmund Lucemburský zastavil Loket kancléři Svaté říše římské Kašparu Šlikovi, jehož rod držel panství dalších více než sto let. Šlikové se v průběhu 15. století stali jedním z nejbohatších rodů v zemi a proměnili hrad na své reprezentační sídlo v duchu pozdní gotiky a nastupující renesance. Měli opakované spory s loketskými měšťany, které často přerostly i v násilné činy a otevřený boj, a za účast ve stavovském povstání posléze přišli o své majetky včetně Lokte. Po pánech z Plavna, kteří ho pak spravovali v letech 1551–1562, byl hrad propůjčen loketským měšťanům, kteří ho nakonec roku 1598 získali do dědičného držení.

Na počátku třicetileté války stáli Loketští na straně protestantů a po bitvě na Bílé hoře vpustili do svého města vojsko generála Mansfelda, ale roku 1621 se museli vzdát po odstřelování bavorskými oddíly vedenými generálem Tillym. Sasové museli odejít a město bylo postiženo za neposlušnost rozsáhlými represemi. Roku 1788 bylo rozhodnuto o přestavbě hradu na věznici, která byla dokončena roku 1822 a během níž došlo ke zboření paláce v sousedství věže, nazývaného Skalní světnice, a ke snížení ostatních budov o jedno patro. Vězení bylo zrušeno roku 1948 a o dvacet let později se hrad dostal do správy Památkového ústavu v Plzni. Zvelebení a zpřístupnění se však dočkal až roku 1992, kdy ho opět získalo město Loket, a roku 2014 mu byly vráceny neprávem zabrané a odvezené sbírky, zejména nábytek, obrazy, sochy a další umělecká díla v počtu cca 8 000 kusů, které jsou postupně renovovány a začleňovány do expozic.

Hrad Loket se vypíná na skalnatém kopci a ze severní strany je díky strmé skále prakticky nepřístupný. První vstupní brána nacházející na jihozápadní straně areálu byla původně gotickým průjezdem, k němuž později přibyla renesanční vrátnice. Vzápětí následuje druhá brána umístěná přímo pod věží a za ní druhé nádvoří s budovou Markrabství a navazující hradbou. Cesta pak zahýbá vpravo k třetí bráně, za níž se otvírá prostor hlavního nádvoří obestavěného gotickým palácem, jehož součástí je výše zmíněná rotunda, východním křídlem s půlkruhovými baštami, Hejtmanským domem a renesanční kuchyní.

Blízké schodiště směřuje vzhůru na skálu s maličkým nádvořím, které původně vymezoval dnes již neexistující románský palác Skalní světnice. Vedl z něj padací most do věže, kde je dodnes patrný vstupní otvor. Věž postavená v románském slohu ze žuly a čediče, vysoká 26 metrů, měla strážní funkci a zároveň sloužila jako poslední útočiště hradu. Do jejího posledního patra pod renesančním krovem, nabízejícího krásný výhled, stoupá 96 schodů. Podle pověsti se v základech věže skrývá drak Šarkan, jehož podoba sice připomíná hada v kombinaci s ještěrem, ale který je ve skutečnosti velkým dobrákem, k němuž si prý v minulosti chodily hospodyňky pro oheň na podpal v kamnech.

Na místě někdejšího paláce Skalní světnice je umístěna soška skřítka Gottsteina, patrona a ochránce loketských lesů. Vlevo od ní se nachází vchod do hradní cisterny znovuobjevené roku 1995 při úpravách nádvoří. Při přestavbě hradu na věznici po roce 1810 byla zasypána sutinami, v nichž byly nalezeny hodnotné keramické zlomky, z kterých se podařilo zrekonstruovat pohár s tělem zdobeným drobnými ostny a zobrazující vousatý mužský obličej, zřejmě vytvořený v letech 1520–1530. Tvar cisterny napovídá, že je středověkého původu; za kruhovým otvorem širokým 140 cm se prostor hruškovitě rozšiřuje a v hloubce 2,5 metru je zakončen plochým dnem. Na opačné straně nádvoří se nachází hradní studna, která byla původně rovněž zásobníkem na dešťovou vodu, ale zřejmě počátkem 15. století byly prokopána žulovým masivem 55 metrů hluboko až na úroveň Ohře.

Z nádvoří je možné pokračovat prohlídkami rozličných expozic. Začít můžete třeba návštěvou Severního paláce, jehož podzemní části zahrnují tři a půl poschodí, kde je v jedné z kobek zavřené loketské strašidlo Štrakakal. Rozcuchaný skřítek drží v jedné ruce knihu a v druhé kartáč, a jakmile spatří nějaké neučesané dítě, začne ho prý honit, knihou ho tluče do zad a kartáčem se ho snaží učesat. V prvním podzemním podlaží si můžete prohlédnout „sbírku“ dveří od cel, jak byly vyměňovány během staletí, a ve vitrínách různé mučicí nástroje, třeba popravčí meč či železnou masku. V prvním patře je umístěna expozice cínových liturgických a kuchyňských předmětů pocházejících z doby od 17. století až po éru secese na počátku 20. století. Poté projdete kolem tabulí představujících historii útrpného práva a soudnictví v Čechách a na Moravě, a nakonec navštívíte výše zmíněnou rotundu, zasvěcenou Svaté Anežce České.

Další podívaná v podzemním křídle východního křídla je ovšem už jen pro silné povahy a nedoporučuje se malým dětem či citlivým povahám. Roku 2015 zde byla rozšířena expozice útrpného práva, v níž je na figurínách předváděna praxe krutého středověkého soudnictví, přičemž k navození té správné atmosféry přispívají i hrozivé doprovodné zvuky. Seznámíte se s tím, jak vypadala vodní lavice, křeslo pro čarodějnice, kláda či železné panna, a jak probíhaly různé „výslechové“ metody, kupříkladu natahování na skřipec, vypalování očí, zazdívání za živa, oslí jízda a další mučení.

Mnohem mírumilovnější charakter má expozice historického porcelánu v Hejtmanském domě, která nabízí přehlídku produkce tuzemských porcelánek z Lokte, Chodova, Dolního Chodova a Horního Slavkova, a také pár kousků z vídeňských podniků. Překrásné servisy, sošky, figurální plastiky, vázy, lázeňské pohárky, hlavičky panenek a průsvitky zdobené ruční malbou, obtisky, zlatem, platinou a dalšími metodami pocházejí z období od počátku 19. století do poloviny 20. století.

K věži přiléhá zbrojní sál, v němž jsou vystaveny lovecké i válečné zbraně chladné i palné, přičemž nejstarší z nich je kopí pocházející ze 16. století. Uvidíte zde i různé zajímavosti, například cestovní pistoli s perkusním zámkem upraveným z křesadlového, přivezenou v první polovině 19. století ze západní Evropy, či dělo pro městské slavnosti vyrobené v druhé čtvrtině 19. století v Čechách. A určitě se vám budou líbit i malované střelecké terče vytvořené v 18., 19. a počátkem 20. století, které jsou dokladem zábavy šlechty a zámožných měšťanů. Uvidíte na nich rozličná témata, například výjevy z regionální historie, podobizny místních významných osobností či přírodní motivy, přičemž svým provedením jsou zároveň ukázkou lidového naivního malířství na Loketsku.

K nejzajímavějším prostorám východního křídla patří tři sály. V prvním se konají v historických kostýmech svatební obřady, a v dalším, tzv. velkém, zase středověké hostiny. Třetí, freskový sál, byl do současné podoby přestavěn za krále Václava IV., jenž na Lokti trávil několik měsíců líbánek se svou krásnou ženou Sofií Bavorskou. Uvidíte zde vitríny s antepediem a predellou, které bývaly součástí oltáře v kostele sv. Jana, zbořeného počátkem 20. století, obrázky starého Lokte z 19. století, mezi většími plátny obraz od loketského malíře Josefa Pauluse Svatošské skály, a rozměrnou skříň, která byla určena pro vzorky výrobků loketské porcelánky Epiag, která ukončila činnost roku 2006.

Asi nejpozoruhodnější exponát najdete v budově Markrabství. Vystaven je zde zmíněný meteorit, který spadl na Loket někdy v polovině 14. století, jak uvádí záznam v městské kronice. Podle jedné z pověstí jde však ve skutečnosti o zakletého loketského purkrabího Botha z Eulenburgu, který ve 14. a 15. století krutě utiskoval a tvrdou robotou sužoval zdejší poddané. Za to prý byl proměněn v tvrdý železitý balvan, který se středověkým učencům nepodařilo roztavit ani v silném žáru hutě. Došlo pouze ke slabému okysličení povrchu meteoritu. Úspěšnější byli až počátkem 19. století vědci z Humboldtovy univerzity, kteří ho rozřezali na různě velké části, dnes uložené v řadě světových muzeí. Největší kus vážící asi 80 kg putoval do Přírodovědeckého muzea ve Vídni. Výzkumníci tehdy zároveň stanovili, že jde o tzv. oktaedrit, tedy meteorit obsahující více než 70 procent čistého železa. Byl tedy velmi těžký, vážil zřejmě kolem 107 kg, a mimo jiné se stal i předmětem vzpěračských soutěží. Říkalo se, že kdo ho zvedne nad hlavu, má určitě čisté srdce.

V prvním poschodí Markrabského domu jsou vystaveny exponáty z uvedených sbírek, které se nedávno vrátily zpět na hrad. V jedné z místností uvidíte ukázky nábytku, jakým bývaly od konce 18. do počátku 20. století vybaveny selské jizby v oblasti Chebska a později i Krušných hor, Doupovska a Karlovarska, a na stěnách podmalby na skle se sakrální tématikou. V jiném pokoji je instalována historická lékárna z 19. a 20. století, a další prostor představuje polychromované selské skříně a truhly z oblasti Chebska konce 18. až poloviny 19. století, a též sochy a plastiky s náboženskou tématikou.

Jsou zde vystaveny také dřevorytiny na motivy místních pověstí, například O trpaslících, O loketském zvonu a nejznámější z nich O Janu Svatošovi a víle z řeky Ohře. Vypráví o kupci, který cestou na loketský hrad nalezl novorozeného chlapce, jehož předal markraběnce Janě jako dárek. Hošík dostal jméno Jan a po svém nálezci příjmení Svatoš. Jednou, již jako jinoch, zadumaně hleděl do vln Ohře, když tu se z nich vynořila krásná víla a řekla mu: „Znám tvé tužby a naučím tě všemu, po čem prahneš. Ale musíš mi slíbit, že se nikdy nezaslíbíš jiné ženě.“ Jan nabídku přijal, jenže později se zamiloval do dívky, kterou se rozhodl si vzít za ženu. Doufal, že svůj slib zlomí pomocí kouzel, ale když svatební průvod putoval do loketského kostela při řece, vynořila se náhle rozzlobená víla a celý svatební průvod zaklela ve skály. Dnes se jim říká Svatošské, jsou chráněny jako přírodní památka a můžete se k nim vydat po modré turistické značce vedoucí po levém břehu řeky Ohře.

další info na www.hradloket.cz

Do Lokte vede silnice č. 209, křižující rychlostní komunikaci R6 (Karlovy Vary – Cheb, exit 136), a železniční trať č. 140 (Chomutov – Karlovy Vary – Cheb).

About the Author

REDAKCE

Administrator

View All Posts